Nikdy jsem mamce nevěřila, že fary jsou studené. Na farách, kde jsem byla na nějaké víkendovce nebo prázdninové akci, nikdy zima nebyla. Říkala jsem si, že možná to tak bývalo dřív, ale dneska už jsou fary dost často nově opravené. Takže jsem si s sebou na letní Antiochii nebrala příliš teplého oblečení. Vždyť jsem jela již druhý rok na stejnou faru a z minulého roku jsem si dobře pamatovala, jak bylo příjemně chladno při modlitbách v kostele. 

Svou chybu jsem si uvědomila hned první den. Léto sice bylo, ale rozhodně žádný hic. A fara, kterou nikdo celý rok neobýval, byla jako velká chladnička. Tak jsme hned začali „topit“ tak, že jsme otevřeli okna dokořán, protože venku bylo přeci jen o dost líp. Moc to ale nepomohlo, protože studené zdi večer rychle všechny místnosti zase ochladily. Jedinou pozitivní věcí se stal šálek horkého čaje, který jsme popíjeli navlečení v mikinách a drkotajíc zuby.

Překvapení nastalo druhý den ráno, kdy jsem si všimla, že kromě pořádné rýmy začínám také ztrácet hlas. Proto jsem se rozhodla, že si jako léčbu zajdu koupit jednu flašku. Samozřejmě se jednalo o Vincentku z místní lékárny. Ale to nás neodradilo od toho si ji nalít do správně vypadajících skleniček a popíjet již u snídaně. :-D

Přidat se zpěvem k modlitbě jsem sice nemohla ani na konci turnusu, ale i na nepříjemné zážitky se dá vzpomínat s humorem.