Velikonoce.

Svátek radosti z tak velké lásky, kterou k nám Bůh má. Svátek blízkosti Boha k lidem, ale i lidí k sobě navzájem. Snad všichni slavíme Velikonoce společně s rodinou, navštěvujeme se, dodržujeme tradice. Já jsem to tak měla každý rok. Letošní Velikonoce jsem ale prožila mimo svou rodinu a mimo svou farnost. Strávila jsem je v nizozemském Utrechtu. V zemi, která se stala na několik měsíců mou.

Za tu dobu, co zde studuji, znám Nizozemsko jako zemi květin. Jako místo, kde jsou lidé rádi venku a do práce, do školy i na ples vyjíždí zásadně na kole. („Já tady umřu“, pomyslela jsem si, když jsem začínala první den malomyslnět na světelné křižovatce v pelotonu kol.) Holanďané na kolech tahají vánoční stromečky, převáží děti i domácí zvířata. Kola jim dávají pocit svobody a nespoutanosti. Mají rádi svobodu a budou za ni vždycky bojovat. V Evropě si spoustu práv vymohli Holanďané jako první.

Když jsem uvažovala nad Velikonocemi tady v tomto prostředí, moc jsem si přála prožít je opravdově, tak naplno, jak to jen jde. Jak mám ale oslavovat tento svátek mimo svou rodinu, přátele, farnost? Zdálo se mi to příliš těžké. Rozhodla jsem se ale přijmout výzvu o radost Velikonoc.

První krok, který mě velmi osvobodil, bylo přestat se soustředit na to, jak se Velikonoce obvykle slaví. Místo toho se dívat na to, proč se slaví. A pak ten důvod – Boží lásku k nám – oslavovat tak moc, jak to jen v dané chvíli dokážu. I když určitě jinak, než kdybych byla doma.

Mimo svou rodinu jsem ale úplně nezůstala. Můj velikonoční „partner in crime“  byla moje sestra Terezka, která mě přijela navštívit. Společně jsme se pod jedním deštníkem procházely v dešti zmoklým městem a žasly nad krásou a Původcem krásy. Společně jsme zkoušely zachytávát povědomá slova a gesta z latinské bohoslužby Zeleného čtvrtku. 

Velký pátek jsme prožily tiše, téměř celý den v jedné místnosti. Hodně mě ten den provázel film Umučení Krista, seriál The Chosen a kniha Život Pána Ježíše podle Marie Valtorty. Vyvrcholením pro mě byly Velkopáteční obřady v místním kostele, kdy se uctívá Ježíšův kříž a přináší se k němu květiny. Vzala jsem s sebou bílý tulipán, symbol naděje.

Na Bílou sobotu vyšlo slunce. Celé odpoledne jsme strávily na pobřeží v přímořském městě Haagu, běhaly po pláži, sbíraly mušle, naslouchaly šumění moře a šumění slov. Nechaly vítr opírat se do vln i do našich šatů. Dovolily jsme si dlouho dlouho sedět v restauraci na pláži u svého cappuccina.

S přicházejícím večerem jsme si však uvědomily, že nemáme dost času vrátit se do Utrechtu včas na slavnostní noční vigilii. Našly jsme si ale mši přímo v tomto přímořském městě. Nastal už večer, slunce barvilo všechno do oranžova. Seděly jsme na malém náměstí a čekaly na hromadnou dopravu. Ve vzduchu byla cítit sůl a jaro. Než jsme docestovaly do kostela, už se zešeřilo. O to kontrastněji působily stovky malých světélek v prostorném chrámu. Hned jsme také dostaly do rukou tenkou svíčku. Vidět tolik radostných křesťanů všech věkových kategorií a tolik mihotajicích se plaménků mě naplňovalo radostí. Radost ze společenství. Obřad mě pohltil.

Když jsem vycházela na konci ven, cítila jsem se, jak když vcházím do jiného světa. Lampy venku svítily jako dříve, reflektory aut zasvítily a zmizely. Ale něco bylo jiné, byla to Velká noc.

Neděli jsme prožívaly svátečně. Šlo to z ní cítit, z každého okamžiku, z toho pomalého tempa. Zase jiný kostel, tentokrát v Amsterdamu, kde jsme slavily, že Ježíš opravdu vstal z mrtvých. Obědvaly jsme na břehu vodního kanálu pita chléb ze slevy, hummus a banány. V tu chvíli nám to připadalo jako nejlepší jídlo na světě.

Ta nedělní nálada zůstala dál, I když jsme pak chodily městem, sbíraly z chodníků pouličních stánků s květinami polámané květy a povídaly si o konceptuálním umění. Ještě dlouho dlouho do noci jsme pak seděly na ulici v malém baru u skleničky vína v nekončících rozhovorech. Z reproduktoru hrálo pořád dokola:

„I am a passenger 

and I ride, and I ride

I ride through the city's backsides

I see the stars come out of the sky

yeah, they're bright in a hollow sky

you know it looks so good tonight“ 

Všechno vypadalo tak dobře tu noc. Protože byla neděle Vzkříšení a Bůh byl živý i v tom baru.

Na Velikonoční pondělí jsme přijaly pozvání do jedné holandské rodiny v krásném typickém domě na venkově. Překvapovala mě jejich pohostinnost a přirozenost. Vedli jsme dlouhé rozhovory napříč generacemi. Otevíralo mi to oči v mnoha oblastech a cítila jsem se tím setkáním obohacená.

Hostitelka – krásná elegantní dáma kolem sedmdesátky na mladé stromky v zahradě navěsila gumové třešničky pro děti, jak to dělává každým rokem. Pozvala nás všechny k jejich trhání.. I přesto, že i nejmladší z jejích vnoučat je dávno dospělé.  

Tyto Velikonoce byly jiné. Učila jsem se během nich svobodě. Protože právě kvůli ní za nás Pán Ježíš zemřel. Aby nás osvobodil. Učila jsem se, že mu nevadí, že podmínky nejsou ideální. Že On sám ty situace použije k našemu dobru a ke své oslavě. A že více než na vnějších úkonech mu záleží na postoji srdce. Ať On sám ty postoje mění.

Přeji vám všem tu Svobodu!

Markéta Soldánová

 

Děkujeme autorce článku Markétce a její sestře antiošačce Terezce za zprostředkování a sdílení jejich nádherné zkušenosti prožívání Velikonoc v zahraničí.