Dokážete si to představit? Právě teď v tento moment odejít, opustit vše a vydat se za Ježíšem? Nehledět na rodinu, na plány ohledně budoucnosti, zanechat školu nebo zaměstnání a prostě jít? Učedníci to zkrátka udělali (viz Mt 4,12-23). Vydali se za Ježíšem a změnilo to jejich život. Před podobným rozhodnutím jsem stála i já, i když v mnohém to bylo možná jednodušší.
Vydat se do služby, následovat Ježíše, dát se mu k dispozici nebo zůstat doma a postarat se o rodinu? Když se ohlédnu zpátky, tak asi před rokem jsem docela váhala, zda jet v létě na Antiochii či nikoliv. Ne že by se mi tam v dřívějších letech nelíbilo, právě naopak, zažila jsem zde Boží přítomnost a také zjistila mnohé o sobě a službě, kterou mohu vykonávat. Tato katolická evangelizační akce pro mě byla vždy takovým duchovním povzbuzením během léta, něčím, na co jsem se těšila. Teď ale byla situace zcela jiná. Maminka na tom byla zdravotně dost špatně a čekala ji ještě dlouhá rekonvalescence. Tehdy se to ve mně docela mlelo. Výčitky svědomí, že si klidně odjedu někam užívat prázdnin a mámu zde nechám. A současně závazek, který jsem dala, když jsem vyplnila přihlášku, a kdy už s mou účastí ostatní počítali. Nakonec jsem se přeci jen rozhodla. Trochu mě uklidňovalo ujištění, že doma zůstane alespoň brácha, který mamce pomůže. A tak jsem odjela.
Když jsem pár dní po odjezdu s mamkou telefonovala, zjistila jsem, že vše šlo do kopru. Bratr totiž onemocněl. Takže nejenže mamce nemohl pomáhat, ale ještě zde bylo velké riziko, že nakazí i ji, zvláště teď, když má oslabenou imunitu. Ale nic takového se nestalo. Maminka to k překvapení všech nechytila.
Když se na to dívám zpětně, uvědomuji si, že o moji maminku bylo vlastně postaráno úplně nejlépe. Pán se stará. A i když se vše zdá ztracené, on nás v tom nenechá samotné. Doufám, že příště, až se budu zase rozhodovat, tak si na toto vzpomenu, a budu méně váhat, a více důvěřovat.
A tak ať už nás v životě čekají jakékoliv volby, odevzdejme je Pánu a On už se postará.
Komentáře
Nic ve zlém vůdči autorce,, ale kurňa to už se signály pomátly uplně ? srovnávat ČR a volby s nemocí maminky? Ach jo! Svět se zbláznil :D
Jako silné svědectví je to napsáno dobře, rozhodování na podkladě evangelia. Antiochia může být slavná také ve své jednoduchosti a vybrat si dobrodružství nebo pomoc rodičům je v tom ohledu velmi nelehká volba. Srovnává se tak zcela nesrovnatelné a bylo by na místě podívat se spíše na Sk 11 a pak se zeptat, zda má v tom stavu smysl jít do života prvních křesťanů, když v dnešní době se těžko naplňuje i tento ideál. Nicméně, jak píše autorka, rozhodla se dobře, ale není dobře dělat "umělé zázraky". Antiochia je zázrak sám o sobě, je to něco, co naplňuje dílo evangelizace u nás, i když už ve velmi malém množství. Mohu to tvrdit, že jsem na Antiochii jezdil 22 let z 31 a že Antiochia v dnešní době není ta, co byla v mé, ale její úžasnost nepominula.
Asi si to poznačím jako skvělý závěr diplomky.
Jinak tedy na Antiochii jsem nebyl od r. 2018, kdy se začala psát kapitola jen týdenních turnusů. Už zkrácení na 10 dní bylo z mého pohledu nešťastným opatřením.
A taky si myslím, že autorka o tom přemýšlela ještě z jednoho důležitého důvodu a tím je ohled na ostatní, protože v současném stavu Antiochie, jak je, opravdu záleží na účasti každého člověka, který dal závaznou přihlášku.
Když jsem byl naposledy v r. 2017 v Potštátě, týden před tím jsem si převrátil levý kotník. Bolelo to, ale věděl jsem, že pokud nepřijedu, bude začínat uprostřed týdne (to byla ta desetidenní), bohoslovec sám a vzhledem k tomu, jak to bolelo, byl jsem si jist, že bych to odskákal, tak jsme začínali Antiochii ve dvou a mj. připravovali návštěvu budoucího biskupa. Pak jsem zvládl ještě farní tábor, na jehož konci už jsem se na nohu nemohl postavit. Kdybych věděl už tehdy, že jsem si tu nohu zlomil... No a pak po farním táboře jsem skákal 3 týdny o berlích.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.