Každý ročník Antiochie s sebou přináší něco nového. Poté, co jsme na jedné faře málem zmrzli se Antiochia přesunula do obce Lipovec. Musím uznat, že to byl luxus. Takhle krásně opravená fara se totiž jen tak nevidí. Nejenže tam bylo teplo, ale také wifi připojení, možnost tisku, dataprojektor, kalčo, kávovar, a dokonce dvě kuchyně. Co víc si přát? Jenže …

Brzy jsme zjistili, že ne vždy je vše tak růžové, jak se na první pohled zdá. Každý, kdo šel něco vařit nebo péct se totiž musel poprat s elektrickým ovládáním trouby a sporáku. Když má trouba IQ 130, není snadné nad ní vyzrát. Zvlášť když se jedná o prkotinu jako je dětská pojistka. To jsme ale nevěděli, že nás čeká něco daleko horšího.

Když jsme se jednou večer vraceli zpátky na faru, byli jsme hodně unavení z náročného dne. Ještě jsme plánovali, co nás bude čekat následující den, když v tom někdo přišel se zjištěním, že neteče voda! To bylo v nově zrekonstruované budově více než podivné. Napadlo nás zeptat se otce Pavla, zda by nevěděl, co s tím. Jenže byl už u sebe v pokoji a my ho nechtěli rušit nebo dokonce budit. Rozhodli jsme se proto držet se starého dobrého rčení „Ráno moudřejší večera.“

Některým členům týmu to však nedalo spát. Začaly se vymýšlet různé teorie, co budeme dělat. Padaly návrhy typu: „V rychlovarné konvici možná zbylo trochu vody. Mohly bychom si vyčistit zuby.“ „A nenecháme si ten doušek spíše na ráno, ke snídani?“ nebo „V kávovaru možná ještě něco bude!“. 

Jak večer postupoval, začínali jsme být čím dál více podezíraví. Celé to bylo divné. Hlavou mi probleskly situace, kdy si antiošáci dělali mezi sebou drobné žertíky. Také jsem si vzpomněla, že i otec Pavel dříve jezdil na Antiochii. Sice mi to úplně nesedělo, ale svou myšlenku jsem řekla nahlas: „A nemohl si z nás otec Pavel udělat legraci?“ Ostatní se zamysleli a na to pohotově reagovala Markét: „No, tak to by byl teda hodně suchej fórek.“ Jakmile nám došel význam jejích slov, okamžitě jsme vybuchli v hlasitý smích.

Ráno, ještě před modlitbou, jsem narazila na otce Pavla. Když jsem mu řekla, že neteče voda, tak měl na tváři překvapený výraz. Ihned se vydal zkontrolovat jističe. A opravdu, pojistka od čerpadla byla dole. Byla to pro mě velká úleva. Nebudeme žíznit! Všichni jsme si díky této zkušenosti více uvědomili, jakým velkým darem od Pána může být obyčejná voda. 

Na závěr vám přiznám ještě jeden černý scénář, který se mi té noci ještě před spaním honil hlavou. Napadla mě i ta myšlenka, jít ráno žebrat o vodu k sousedům a dalším obyvatelům Lipovce. Byla by to rozhodně zajímavá evangelizace. Zazvonit, říct, že bydlím na faře, a poprosit o trochu vody. Věřím, že by se našel nejeden dobrý člověk, který by mi nalil, a to nejen vodu.