Ráda bych se teď s Vámi podělila o jeden zážitek z letní Antiochie. Začalo to obyčejným nápadem a skončilo to málem na hřbitově. Ale, abych nepředbíhala, vrátím se na začátek. Účastnila jsem se jednoho turnusu Antiochie …

V našem týmu nás tentokrát bylo o něco méně, a tak jsme s radostí uvítali posilu v podobě bohoslovce Vaška. Kromě skvělých i hlubokých zážitků se na Antiochii někdy stane, že občas přijde únava a vyčerpání. A právě to potkalo i nás. Díky tomu vznikla geniální myšlenka, kterou jsme se rozhodli uskutečnit. Holky napadlo, že bychom se večer mohli projít. Vaška jsme samozřejmě vzaly s sebou. A vydali se rovnou za nosem kolem lesa až jsme vystoupali na jeden kopec. Zastavili jsme se nahoře, kde nás uchvátil pohled na hvězdami rozzářené nebe. Byla už dávno tma a my si po rušném dni užívali chvíli ticha, klidu a pohody.

Po nějaké době jsme si začali povídat. Spolu jsme se smáli jako bychom se znali už dávno. Také jsme od Vaška vyzvídali, jak to chodí v semináři a on nám s radostí odpovídal na naše dotazy. Bylo to velmi milé a všem nám bylo dobře. Ani jsme neřešili, kolik je vlastně hodin. A i když jsme se klepali zimou, vůbec se nám nechtělo odejít. Tato chvíle nám nejen dobila baterky, ale zanechala nám krásnou vzpomínku.

Na tom kopci bychom takto stáli nejspíše až do rána, kdyby se z lesa neozvalo zachrochtání. Proto jsme se rozhodli jít zpátky na faru, přestože jsme se původně chtěli ještě zastavit na hřbitově na modlitbu. A jak jste z článku asi pochopili, tak se žádný únos nestal. Jó, někdy věci nejsou takové, jak se na první pohled může zdát. :-)