Když se na turnusu sejde sedm holek, vypadá to, že o kuchyni bude bez pochyby postaráno. Vždyť žádná správná hospodyňka nenechá nikoho trpět hlady. Poradit si ale v cizí kuchyni není úplně jednoduché a zákon schválnosti zaručeně vždy funguje.

Snad každý z nás má rád uznání druhých. Slyšet slova chvály a užít si svých (sice jen) pár vteřin slávy je krásný pocit. A upéct buchtu pro antiotým, aby bylo něco na zub, až se bude plánovat program na další den, je skvělá příležitost, jak aspoň trochu zazářit. Na hrnkové buchtě přeci není co pokazit, i když … Když se něco peče, tak platí takové pravidlo, že od trouby se nemá odcházet. Jak to ale udělat, když je právě doba večeře? Ta se zpravidla protáhne do delší diskuse, kdy se každý chce podělit o krásné okamžiky, které ten den zažil a u kterých ostatní z týmu neměli možnost být. Když si pak se zděšením vzpomenete, že se vám v troubě peče už téměř hodinu vaše buchta, nabere vaše snaha zcela opačný směr. A protože buchta nějakým zázrakem spálená není, začne se řešit, jak je to možné. A jako nevěřící Tomáš, přestože žádný člen našeho antiotýmu nebyl nositelem tohoto jména, začnou hned všichni hledat pro tento podivný úkaz nějaké hmatatelné vysvětlení. Samozřejmě to netrvá dlouho, kdy si někdo všimne, že je špatně nastavená teplota pečení. To že máme doma plynovou troubu z minulého tisíciletí a tohle je trouba elektrická, která má na kolečkách úplně jinou stupnici, nikoho moc nezajímá. Těžko se mi vysvětluje, že nevím, na kolik stupňů se peče buchta. Na moji obhajobu, že peču buchtu na tři a půlku, se mi dostane upozornění, že „buchta se peče přece na 180°“. A navíc to, že mě na tuto skutečnost musí upozorňovat jáhen, je už fakt pořádnej trapas!

Za rok se znovu vracíme na místo činu. Stejná fara, stejná trouba, nové složení antiotýmu a zase ta buchta. Teď to přece musí vyjít. Dávám si opravdu pozor, aby se nic nepokazilo. S troubou už to umím, tak co by se mohlo stát? Po několika minutách pečení ale vytahuji z trouby těžce připálenou buchtu. Jak je to možné? Vždyť jsem si dala tolik záležet! To jsem se zase moc nepředvedla. Když se ale spálí druhá a následně i třetí buchta, kterou v troubě kdokoliv z nás upeče, začíná to být už dost podezřelé. Jak je možné, že buchta se v troubě spálí za pět minut? No, on se totiž za ten rok, co jsme na faře nebyli, rozbil na troubě regulátor teploty. Takže každá buchta, kterou jsme v troubě pekli třeba jen na 50°, byla ve výsledku vždy připálená. Naštěstí tento drobný nedostatek napravil nůž a trocha sladké marmelády.

Následující léto jedeme s Antioškou do úplně jiné farnosti. Nově opravená fara s perfektním vybavením vypadá opravdu luxusně. To se tu budeme mít krásně. Tady nás žádná katastrofa nečeká. Na nové faře se přece nemá co pokazit. Jenže jak si poradit s troubou, která je tentokrát s digitálním ovládáním? Stojíme u ní tři. Všechno jsme udělali správně. Tak proč je trouba pořád studená? Koho asi tak mělo napadnout, že je tam nějaká dětská pojistka? 

Co léto s Antiochií, to nějaká veselá příhoda s troubou. Na Antiošce se zkrátka nikdo nenudí. Přihodí se spousta věcí, které člověk nečeká, a o zábavu je rázem postaráno. I po letech je však na co se smíchem vzpomínat.