Možná si mnoho lidí pod pojmem misie představí odvážné a horlivé lidi putující do nejtajuplnějších a nejpustějších míst světa, kde se před tlupou lidí spoře oděných do listů či zvířecí kůže skákajících kolem ohně snaží přinášet zvěst evangelia a pro toto své troufalé odhodlání mnohdy nasazují vlastní život. Ano, tak podobně vypadala i představa má. Proto jsem nedokázala pochopit, když se můj nejstarší bratr rozhodl jet na misijní akci se symbolickým názvem Antiochia (pozn.: místo, kde křesťané byli poprvé nazváni křesťany – srov. Sk 11,20–26). Mírně mě uklidnilo, že nejede nikam do Afriky či na nějaký pustý ostrov plný lidojedů, ale... do severních Čech. Nerozuměla jsem tomu, proč a především jak chce "evangelizovat" v Čechách, když křesťanství je zde přece tradiční náboženství, které se těší poměrně hojnému množství vyznavačů. Každopádně se můj bratr na tuto dvoutýdenní akci do Čech vypravil a po návratu horlivě vyprávěl své zážitky a zkušenosti, takže ve mě podpořil touhu poznat, o co v té Antiochii kráčí.

Zanedlouho poté jsem nastoupila na vysokou školu v Olomouci a společně s mou skvělou kamarádkou Jančou jsme se rozhodly vyrazit na Antiochii do Čech… konkrétně do Stráže pod Ralskem. Na stejný turnus se společně s námi vydali (pro nás do té doby neznámí) dva bohoslovci z olomouckého semináře a dvě ségry s jejich kamarádem – všichni pocházející z valaško slováckých končin. Mírným nedopatřením se stalo, že jsme ukončili své cestování ve vedlejší obci před Stráží, odkud již žádný spoj nepokračoval, takže jsme se vypravili pěšky. A velmi brzy jsme zakusili první setkání s domorodcem - kolem jedoucí chlapík v pick-upu, který nás ochotně nabral do auta a odvezl do Stráže. Když se mě ptal, kam míříme a co budeme v Čechách dělat, pokoušela jsem se mu vysvětlit naše poslání. Jenže já sama nevěděla, co nás ve skutečnosti čeká, takže nikdo z nás vlastně netušil, co se v následujících dvou týdnech bude ve Stráži pod Ralskem odehrávat. To, co jsme za ty dva týdny prožili, by zajisté vystačilo minimálně na útlou knížečku, ale vám se zde spíše pokusím vysvětlit, o čem Antiochia je.

Jedná se o misijní společenství mladých věřících lidí pod vedením bohoslovců, kteří se v průběhu letních prázdnin vypravují do rozmanitých českých i moravských zákoutí naší vlasti, kde víra v Boha značně skomírá nebo již zcela zanikla. Právě zde se pak snaží během čtyř dvoutýdenních turnusů víru probudit, oživit, povzbudit či zasít. K tomu využívají jednoduchou a účinnou metodu – nasazení pro druhé lidi. Snaží se oslovovat druhé skrze to, co umí a co mohou nabídnout – skrze nezištnou práci, herní program pro děti, přátelské posezení a setkání a mnoho dalšího. Využívají své dovednosti a věnují čas pro druhé, aby ukázali pravou tvář křesťanů a nabídli setkání s Bohem i dalším, kteří do té doby o Bohu neslyšeli, nebo o něj nejevili zájem.

Taktéž jsme postupovali při mé první Antiochii ve Stráži pod Ralskem i my. Připravovali jsme každodenně program pro děti, které v průběhu prázdnin měly mnohdy neřízenou náplň volného času. Také jsme uskutečnili několik setkání pro veřejnost, připravili si divadelní představení formou stínohry o stvoření světa. Kolem kostela a fary zrealizovali pár úklidových zásahů apod. Zkrátka jsme se snažili ukázat lidem, že my – křesťané nejsme uzavřená skupina lidí, která žije sama pro sebe někde v kostele, ale že jsme zde pro druhé.

Byla to pro mě silná zkušenost, která mi změnila život. Asi si říkáte, že je to jen silná fráze a že to zase tak zásadní být nemohlo, protože se nic velkolepého v průběhu těch dvou týdnů neodehrálo. Ano, je pravda, že během oněch čtrnácti dnů jsem nezažila nic, co bych pokládala za zázrak.

To, že mi Antiochia značně zasáhla do života, je ale skutečně pravda. V polovině našeho turnusu jsme byli pozváni do vedlejší farnosti na oběd, kde se za námi přišli podívat tři mladí farníci. Z tohoto nenápadného setkání však vzešlo kamarádství se Šimonem, pevné přátelství s Markétkou a postupem času i partnerský vztah s Péťou, který mě letos požádal o ruku a společně tak brzy uzavřeme svátost manželství.

Teď – v závěru tohoto textu můžu konečně vysvětlit podstatu jeho nadpisu. Úryvek kancionálové verze modlitby sv. Františka je jistě mnohým známý. Já mohla skrze Antiochii poznat její pravdivost. Do Čech jsem přijela dát zlomek svého volného prázdninového času, vložila jsem energii do práce s dětmi a pro setkání s lidmi, snad jsem někoho rozesmála, někomu udělala radost, někoho potěšila, možná jsem někoho motivovala k návštěvě kostela, k zamyšlení... za to málo, co jsem během těch dvou týdnů dala druhým, jsem dostala celoživotní dar - dar kamarádství, přátelství a především dar LÁSKY.

 

Jana Buchtová (@janin-k-a)

 

Poznámky k fotografiím:

1) moje první Antiochia ve Stráži (tehdy jsem netušila, co všechno způsobí) :-)

2) společně s Markét, Šimonem a dalšími na výletě

3) práce s dětmi je vždy radost :-D

4) posezení na farní zahradě pro veřejnost

5) týmová fotografie Antiošáků

6) necelých osm let od prvního setkání společně před oltářem při obřadu zásnub