Bylo, nebylo, za devatero horami a devatero řekami se nacházelo království, kde …...….. ale kdeže. Nebudu vám teď vyprávět pohádku. V následujících řádcích vám popíšu příběh, který se skutečně stal. A není tomu tak dávno. Je to příběh o jednom muži, který si myslel, že má vše a také, že vše zmůže a dokáže. Snad mu nebude vadit, když jej představím celým jménem a odkryju vám detaily jeho života. Jmenoval se Soběslaw Sebestrzedny. Právě Soběslaw jednou zavítal na faru v Bělé, kde zrovna začínal céčkový turnus letošní Antiochie. Jeho osobnost nešla přehlédnout – vysoce sebevědomý, povýšený, samolibý a místy arogantní elegán, který se hned od svého příchodu chvástal hojností svého majetku a nezměrností svých schopností a možností. 

Jeho přítomnost vyvolala mezi dětmi a antiošáky horlivou debatu. Shodli jsme se na tom, že ačkoli má Soběslaw dostatek asi úplně všeho, nevypadá jako člověk šťastný. A tak se zrodilo silné odhodlání pomoci Soběslawovi najít „ten správný směr“. A co že měl být ten „správný směr“? Cesta do Božího království. Ačkoli už Soběslaw procestoval téměř celý svět a navštívil všelijaká území, Boží království bylo místo, které zatím nepokořil, s čímž se jeho hrdost nemohla smířit, a proto se rozhodl, že udělá vše pro to, aby se do něj dostal. Společně s dětmi se mu podařilo najít bránu do Božího království, avšak obrovským zklamáním bylo to, že byla zavřená. Na druhé straně však bděl svatý Petr, který všem vysvětlil, že klíčem k otevření této brány jsou skutky – skutky milosrdenství. Třebaže měl Soběslaw vysokoškolské tituly z mnoha oborů, slovo „milosrdenství“ pro něj bylo výrazem, které doposud neslyšel a kterého se proto mírně obával, ale jen skrytě, aby mezi ostatními nevznikla pochybnost o jeho dokonalosti. Dobytí Božího království byla pro Soběslawa opravdu silná motivace, proto se rozhodl, že společně s dětmi bude činit skutky milosrdenství. Kdyby věděl, jak nesnadná cesta to bude, kdo ví, zda by se pro tento krok odhodlal. Prvním skutkem milosrdenství, který měl Soběslaw společně s dětmi prokázat, bylo navštívení nemocných. Děti tento skutek nadchl, pro nemocné vyrobily krásné papírové kytice a při jejich návštěvě zpívaly z plna hrdla veselé písně. I Soběslaw se se svým tenorovým hlasem přidal. 

 

 

Tento skutek milosrdenství však k otevření brány nestačil, a tak úsilí pokračovalo i při plnění dalšího skutku. Tím bylo dávat pít žíznivým. Tento skutek vyžadoval vytrvalost a sílu, protože obnášel dlouhé putování ke studánce a přenášení vody zpět k faře. Nutno podotknout, že Soběslaw i děti se tohoto úkolu zhostili opravdu skvěle. Soběslaw v hloubi duše očekával, že toto vyčerpávající nasazení bude dostačujícím krokem k otevření brány, avšak svatý Petr jej vyvedl z omylu. Před sebou měl ještě dlouhou cestu. 

Žízniví dostali napít, avšak je potřeba myslet také na hladové, kterých je na světě mnoho. Nemusíme chodit příliš daleko, i v Bělé se najdou lidé, kteří strádají. A právě skrze tyto lidi mohly děti a také Soběslaw prokázat další skutek milosrdenství. Ale pozor – nemyslete si, že třeba jen koupili chléb a někomu ho darovali, to ani zdaleka ne. Už od rána se na faře připravovalo těsto na sladké vánočky, které se skutečně velmi zdařily. Několik těchto vánoček pak děti darovaly lidem, kteří nemají vlastní přístřeší.

První týden turnusu uběhl rychle a mnoho skutků milosrdenství měly děti ještě před sebou a s nimi také Soběslaw, kterého touha po dosažení Božího království stále neopustila. V průběhu pondělního dne jsme tedy chtěli splnit dva skutky milosrdenství – pohřbívání zemřelých a modlitbu za živé i zemřelé. Pro dokonalé naplnění těchto skutků nám chyběl jeden podstatný a zásadní bod – zemřelý. Avšak silná vůle tento skutek naplnit snad opravdové pohřbívání nahradila. Společně s dětmi jsme se vydali na hřbitov, kde jsme hledali hroby zemřelých kněží a modlili se za ně a za všechny zemřelé. 

Další skutek milosrdenství byl tedy úspěšně vykonán. Svatý Petr za branou naznačil, že následující skutek milosrdenství spočívá v návštěvě někoho, kdo je vězněn. Tušili jsme, že splnit tento čin nebude snadné, neboť věznice je dosti vzdálená. Avšak nakonec jsme za vězněným museli cestovat jen několik desítek metrů. Ačkoli Antiochia působila v Bělé již třetím rokem a snažila se do tamní oblasti přinášet radost, pokoj a přátelství, ne všichni byli Antiochií zasaženi. A tak se stalo, že předešlé noci jeden mladý muž posilněn alkoholem nedokázal ovládnout své chování a intenzivně činil rozruch na bělském náměstí. Není se čemu divit, že důsledkem jeho nespoutaného řádění bylo spoutání hlídkou místních policistů, kteří jej uzamkli do cely na své služebně. Vydali jsme se tedy za ním. Naší návštěvou byl tento muž potěšen a my jsme také mohli poznat, že svého nočního běsnění opravdu upřímně lituje.

Ani další den děti a Soběslaw nelenili a skrze plnění skutku milosrdenství, kterým bylo oblékání nahých, se naučili základům šití. Výsledkem celodopoledního snažení byl mimo jiné i malý Betlém, který děti vytvořily. Ve čtvrtek byly ústředním motivem dva skutky milosrdenství – odpouštět urážky a trpělivě snášet obtížné lidi. Nepříjemnost urážení a posměchu přiblížili někteří s týmu Antiochie, kteří zahráli scénku s těmito motivy. Posléze následovalo povídání s dětmi o urážení, posměchu, hádkách a sporech, ale také o odpuštění. K praktickému nácviku odpuštění jsme nedošli, neboť „nacvičit“ tento projev milosrdenství nelze. Avšak věříme, že děti i Soběslaw tento skutek projeví v potřebný čas. Jako obvykle jsme pak s dětmi a Soběslawem přišli k bráně do Božího království, kde jsme hodnotili, jak se dařilo naplňovat skutky milosrdenství. K překvapení všech se brána začala otvírat. Neotevřel ji však svatý Petr, ale náš otec Kamil. Ten všem vysvětlil, že vejít do Božího království není jednoduché, ale pokud budeme i nadále konat skutky milosrdenství, v tomto Království je všichni společně sejdeme. A protože ona brána je branou vedoucí do kostela, mohou děti skrze ni přicházet k Bohu, který je v chrámě stále přítomen. 

Antiochia působila v Bělé pod Bezdězem po tři léta. Těžko hodnotit, zda byla úspěšná a jaký přinesla užitek. Avšak Soběslawovi (a nejen jemu) pomohla najít ten „správný směr“, směr, jehož cílem je Boží království. Soběslawa jsem od té doby neviděla. Moje poslední vzpomínka na něj je, když jsem jej viděla odkládat před obětní stůl jeho sako, se kterým jakoby odložil i svou povýšenost a samolibost. Z kostela odcházel opravdu jiný člověk. Nezbývá než doufat, že dosažení Božího království je pro něj stále silnou motivací, a tak i nadále kráčí cestou milosrdenství, která jej do tohoto Cíle dovede. Nechme se inspirovat tímto Soběslawem, který skrze skutky milosrdenství dokázal (i když s obrovským sebezapřením a mnohdy i nelibostí) překonat svou pýchu a sobectví, aby dosáhl toho nejvyššího Cíle – Božího království. 

 

 

Ještě menší poznámky:   

Poznámka č.1:

Zvěst o tom, že se v Bělé pod Bezdězem nachází brána do Božího království, se donesla až do Litoměřic k uším pana biskupa, který ihned povolal svého asistenta a vypravil se za námi. Při této velkoslavné příležitosti, kterou návštěva Bělé jistě byla, udělil otec biskup službu lektorátu a akolytátu našemu bohoslovci Vaškovi, který byl vedoucím céčkového turnusu. V temných zákoutích Kamilova panství vznikaly spekulace o tom, že právě udělení těchto služeb byl ze strany otce biskupa pouze zakrývací manévr, kterým chtěl zastřešit svou návštěvu Bělé, kde jej lákala především ona brána do Božího království. Tyto spekulace však nebyly podloženy ani prokázány jasnými důkazy, proto v nás přetrvává víra, že otec biskup udělil tyto služby z toho důvodu, že byl přesvědčen o Vaškově zralosti tyto funkce přijmout a vykonávat. :)

 

Poznámka č.2:

Onen mladý muž, který „řádil“ na bělském náměstí, a proto byl zadržen v policejní cele, byl Kamilův kamarád (nebojíme se odtajnit i jednu interní informaci - bývalý seminarista). 

 

Poznámka č.3:

Mnohé zarážela podoba Soběslawa s Liborem (člen céčkového týmu Antiochie) a také fakt, že Soběslaw a Libor nikdy nebyli spatřeni zároveň. Nutno tedy dodat, že podobnost těchto dvou mužů (myšleno fyzická podoba, nikoli charakterová/osobnostní) je „čistě náhodná“. :)

(pro srovnání přikládám fotografii zachycující podobu Libora v průběhu konání turnusu)