Dobytí Bezdězu aneb jarní setkání (konečně) v Čechách !!!

Zázraky se prý dějí a po jarním setkání Antiochie tomu opravdu věřím i já, neboť toto setkání se neuskutečnilo na Moravě, jak tomu bývalo zvykem, ale sešli jsme se v Čechách a to konkrétně ve farnosti Bělá pod Bezdězem, kde Antiochia již dva roky působí a v letošním roce ještě působit bude.

To, co jsme v průběhu tohoto víkendového setkání prožili, se pokusím (na příkaz vedoucího Antiochie Ondry) popsat v následujících pár řádcích (odstavcích nebo možná i stranách). Tak tedy pěkně od začátku. I když setkání začínalo pátečním odpolednem, pro mě a Markét (věrné duše Antiochie) začalo již o den dříve. Rozhodly jsme se totiž, že dorazíme již ve čtvrtek, abychom P. Kamilovi pomohly připravit faru pro účastníky setkání. Abychom měli na faře teplo, rozhodl se Kamil zabudovat nová kamna, přičemž tento proces byl spojen s obrovským nepořádkem, který bylo potřeba mírně zredukovat. A tak se i stalo.

Setkání jsme zahájili bohoslužbou, na které však zatím kromě nás tří a farníků nikdo jiný nebyl, neboť účastníci z Moravy byli teprve na cestě. Avšak první auto s pěti „moraváky“ se přiřítilo nedlouho po mši svaté. Jelikož cesta z Moravy byla dlouhá a náročná, dostali poutníci (téměř) čerstvý chléb se solí a také speciální nápoj na uvítanou. Posléze jsme zasedli ke společnému stolu a vychutnali si výborný guláš, který nám připravila jedna z místních farnic.

Po večeři místností začaly znít libé tóny a přešlo se ke zpívání. Rozhodlo se tedy, že půjdeme připravit modlitbu do kostela a budeme vyčkávat na další část moravské posádky. Šli jsme tedy na kůr a zpívali a hráli, co to šlo. Jenže ouha, očekávaní účastníci nikde. Některým už byla při tom čekání v kostele zima, proto se přesídlili na faru (v bláhovém domnění, že tam bude tepleji :)). Ostatní vytrvalci stále očekávali slavný příjezd moravského gangu. Když už jsme dostali zprávu, že přijíždějí do Bělé, Ondra radostně mával na právě přijíždějící auto a to až do té doby, než identifikoval, že to není ono auto, které tak toužebně očekáváme. Avšak s dalšími blížícími se světly přišla nová naděje, že jsou to tentokrát „ti naši“ a …………. ano, byli to opravdu oni. Byli jsme tak nadšení a šťastní z jejich příjezdu (a hlavně z toho, že už nemusíme mrznout venku), že jsme hned zamířili do kostela a společně se modlili.

Jak už to tak bývá, Antiochia je spojena s kanadskými žertíky. Měli jsme opravdu silnou vůli prožít tento víkend bez jakéhokoli šprýmu, ale vzhledem k tomu, že šéf vybral termín, který padl na prvního dubna, vyloženě tím naše pevné rozhodnutí zlomil, neboť v aprílový den je přeci povinností všech (zvláště pak Antiošáků) určitý vtípek uskutečnit. Nebojím se veřejně zmínit, že vedoucí Antiochie – ano sám Ondra nás (myšleno mě a Markét) donutil uskutečnit malou rozpustilost, neboť nás ještě před jeho příjezdem vybízel k rebélii vůči Kamilovi. Jako poslušné Antiošačky jsme musely uposlechnout tento rozkaz, a tak jsme „mírně“ dopomohly k tomu, že Kamilovo auto bylo zabaleno do potravinářské fólie. Aby to však ostatním nebylo líto, byla zabalena i ostatní vozidla.

Ačkoli již odbila půlnoc, museli jsme ještě dotáhnout aprílové překvapení, které jsme připravili pro účastníky víkendového setkání. Mnozí totiž (především pak moravská část) zatím nepoznali, jak krásný a tajuplný je farní sklep, proto mohli zájemci absolvovat samostatnou prohlídku těchto úchvatných prostor s malým aprílovým občerstvením (pozn.red.: bezlepkovým) :). Nutno dodat, že přežili všichni (i ti, kteří aprílové překvapení ochutnali).

Druhý den jsme započali ranními chválami v kostele, poté jsme nabrali síly do celého dne na snídani a pak také opět v kostele, kde jsme byli povzbuzeni a vysláni k pouti. Touto cestou je žádoucí poděkovat vedení Antiochie, že zařídilo nádherné počasí. K výpravě Antiochie se přidali také další poutníci + zbožný pes.

Součástí pouti na Bezděz bylo žehnání mariánské kapličky. Bylo to vskutku velkoslavné, neboť na závěr žehnání následovala hudební perla v podání pěveckého sboru Antiochie, který byl ve večerních hodinách předešlého dne založen právě (a pouze) pro tuto jedinečnou událost.

V dáli se již tyčil hrad Bezděz – cíl naší pouti, a tak jsme radostně putovali dál. Bezpečnost všem poutníkům zajišťovala Marki, která vyzbrojena reflexní vestou organizovala provoz na komunikacích, kde většinou bývá hustý a nebezpečný provoz (např. polní cesty a pěšiny). :)

Právě odbíjelo poledne, když jsme doputovali až do obce Bezděz, k chrámu sv. Jiljí, kde jsme také slavili mši svatou.

Dnešní slavností den si zasluhoval také slavností oběd, o který se postaral hostitel – otec Kamil. V místním infocentru jsme zasedli ke slavnostnímu stolu a pochutnali si na slavnostním obědu – Kamil nám všem slavnostně naservíroval párky v rohlíku … a že byla tak slavností příležitost, byly i s hořčicí. Po vydatném obědě jsme pokračovali do výšin (myšleno na hrad), kam jsme také doputovali. Počasí bylo opravdu skvostné, takže při pohledu z Bezdězu šlo vidět až do Ostravy !!! … no, to možná ne, ale šlo vidět fakt dost daleko.

I cesta zpět do Bělé stojí za zmínku, neboť došlo k poměrně zajímavým změnám v počtu poutníků. Asi tak ve třetině cesty jsme totiž zjistili, že nám chybí 4 mládežníci, kteří putovali od rána s námi. Ti však posléze byli opět nalezeni a vrátili se ke svému stádu (= k nám). U kapličky, která byla dopoledne slavnostně vysvěcena, se k nám při zpáteční cestě přidal další přihlášený účastník jarního setkání – celý den nás hledal, neboť do Bělé dorazil až kolem poledne. Jak je psáno: „kdo hledá, nalézá“ (Lk 11,10), a tak i Pavel nás nakonec nalezl, vzal náš kříž, který putoval s námi, na svá bedra (pozn.red.: myšleno obrazně; přesněji uvedeno jej vzal do svých rukou) a následoval nás až na faru. Po návratu čekala všechny poutníky večeře – opět se ukázalo, že Kamil má opravdu skvělé farníky, neboť nám přivezli výborné chlebíčky, které byly záhy spaseny. Po večeři jsme se rozloučili s částí moravské výpravy (ta, která nás o den dříve nechala tak dlouho čekat), neboť vyrazila zpět do svých rodných končin oplývajících vínem a ………. no vlastně hlavně vínem. My „pozůstalí“ jsme se rozdělili na tři tábory: první tábor tvořili ti, kteří padli za vlast (= šli spát), druhý tábor (nejhojněji zastoupený) jsme tvořili my = hráči skvělé hry Dixit a třetí tábor (nejméně zastoupený) tvořil Kamil, který šel připravovat kázání. Únava se na nás pomalu ale jistě začala projevovat, takže jsme brzy „padli za vlast“ všichni. Někteří vytrvalci šli ještě jednou „hlouběji probádat“ sklepní prostory fary. :)

Nedělní ráno jsme započali mší svatou v Bělé. Bohoslužba byla značně oživena hudebním doprovodem bratří Talašů, kteří na kůru pěli a hráli jak o dušu. Buď jim za to vzdána chvála a čest na věky věků.

Po mši svaté jsme zasedli ke snídani. Někteří se vypravili na mši na Bezděz. Mezitím se zůstavší věnovali úklidu a přípravě oběda. K nedělnímu stolu jsme již zasedli ve skromnějším počtu, neboť někteří nás již opustili. Po obědě, který měl (jak už to tak na Antiochii v Bělé bývá) mírně olivový nádech se i zbytek účastníků letošního jarního setkání odebral na cestu domů.

Stejně tak, jako skončilo jarní setkání v Bělé, končím i já se svými slovy.

Jelikož letošní setkání proběhlo ve velikonočním oktávu, nedá mi to, abych tuto vzpomínku neukončila radostným velikonočním ALELUJA, ALELUJA !!!

Pozn.red.: Když jsem odcházela z fary, byla uzavřena sázka mezi mnou a Ondrou: kdo bude rychlejší – já s tímto článkem nebo Ondra s fotkami? Ačkoli jsem si dala ultimátum, že tento článek sepíšu do týdne, vidina vítězství nad velkým vůdcem Antiochie mě vyburcovala k obrovskému překonání se a shrnutí jarního setkání už je na světě. Ondro, uznej porážku !!!

JANIN(k)A