O prázdninách působila Antiochia na dvou místech – v Rejcharticích a v Bělé pod Bezdězem. V listopadu jsme se však sjednotili na jenom místě, kde jsme prožili úžasný společný víkend (14. - 17. 11. 2014). Místem činu byla tentokrát fara ve Velkých Losinách. Zážitky z těchto společně strávených dní by možná stačily na vydání knihy, ale snad bude pro představu stačit těchto pár řádků. 

V pátek odpoledne se pár jednotlivců sešlo v Olomouci na nádraží a vyrazili společně do Velkých Losin, ale já osobně jsem tam přijela až na večeři. Později dojeli i další :) Po večeři jsme si zahráli pár seznamovacích her (Upír, Co by bylo kdyby…a další), které pro nás připravila Eliška. Po seznamovacích hrách jsme šli do kostela na adoraci. Když skočila adorace, vrátili jsme se na faru, odebrali se do pokojů a šli jsme se chystat na spinkání :). Ve večerních hodinách nebo spíše v nočních :) přijeli další Antiošáci. (Pája)

Ráno mohli zájemci, jak je na Antiochii zvykem, začít s ranními chválami, po nichž následovala snídaně. Poté se všichni přítomní rozdělili na Moraváky a Čecháčky a šlo se vzpomínat. V těchto skupinách jsme se ještě rozdělili na turnusy a potěšující zprávou bylo, že tu byly zastoupeny všechny. Někteří dolaďovali detaily a tvořili prezentaci, jiní ještě narychlo sháněli fotky, ale všichni byli šťastni, že si mohou znovu připomenout veleslavné okamžiky jejich působení na Antiošce :-)

Nakonec jsme se všichni sešli v jídelně a začalo se s prezentacemi. Jako první nastoupilo Áčko z Moravy a pak už to jelo… Poutavý výklad Antiošáků doplňovali sami účastníci z Rejchartic, kteří se za námi přijeli podívat. Celé Čechy představil P. Kamil, veledůstojný otec z Bělé pod Bezdězem.  A každý běh se také krátce představil. Asi nejzajímavější částí tohoto dopoledne bylo líčení kanadských vtípků v Čechách.  Následoval slavnostní oběd – vynikající, delikátní a přeúžasný guláš! (Markét)

Odpoledne jsme se vydali na asi sedmikilometrovou pouť z fary ve Velkých Losinách do Rejchartic. Od kříže na rozcestí Račinka jsme vyšli do kopců s modlitbou růžence na rtech, během cesty se nám otvíraly krásné výhledy na podzimní krajinu podhůří Jeseníků a na jejím konci nás čekala mše svatá v kostele sv. Michaela.

Setkali jsme se tam s několika našimi místními přáteli, které jsme poznali během turnusů. Potom pro nás Honza připravil herní program v kulturním sále. První hra – spojení řady lidí pomocí co nejrychlejšího provléknutí šňůrky oblečením – nám dokázala, že mikiny s velkou kapsou na břiše vítězí nad poutky na opasek na kalhotách. Ve druhé hře jsme byli rozdělení do skupinek po pěti a mohli se dotýkat podlahy jen určitým počtem nohou, který se postupně zmenšoval. Kluci projevili velkou odhodlanost a nakonec všechny skupinky dokázaly ustát 5 vteřin pouze na 2 nohách. Poslední hru zase svou fantazií ovládly holky, když se jim dařilo uhodnout pantomimu i za 1 či 2 vteřiny.

Nastal čas vrátit se do Velkých Losin. Někteří jeli autem a někteří se rozhodli, že by rádi i ve tmě a mrholení šli zpět pěšky. P. Radek a Jirka Račák je tedy zavezli na Štolnavu, čímž jim ušetřili stoupání z údolí a odkud to bylo už jen 5 km z kopce dolů. Slova povzbuzení od Jirky, že tu trasu chodívají v postní době jako křížovou cestu a že se nemůžeme ztratit, nám zněla v uších, když jsme sledovali zadní světla jeho auta mizící v černočerné tmě. Protože na Štolnavě (překrásné místo s komplikovanou historií ale nádhernou přírodou a výhledy do okolí) velmi foukal vítr a mrholilo, vydali jsme se rychle do Losin. Byl to krásný zážitek. Jelikož trasa vedla lesem, neodpustili si někteří nenechavci pár průpovídek o divokých prasatech a snad z dobré nálady začali skládat píseň o ztrátě skupiny křesťanů v lesích na nápěvy velikonočních pašijí. Cesta nám tak rychle uběhla a my zdárně došli až na losinskou faru, trochu mokří, ale o to veselejší. (Markéta)

A začala ta nejzajímavější část 24 hodinového úseku vymezeného půlnocí, kterému se standardně říká den, ale pro tuto část se moc nehodí. Po důkladném dokrmení hladových žaludků, neboť po cestě na „čerstvém“ vzduchu nám řádně vyhládlo, padla závažná otázka: „Co s načatým večerem?“ Někteří z těch, kteří se svezli autem celou cestu z Rejchartic, na nás ani nečekali :-) a šli rovnou na kutě, ale mnohým se evidentně spát nechtělo a tak jsme si zahráli hru, vlastně nevím, jak se jmenuje, ale byla skvělá.:-) Stojí se při ní v kroužku, každý si zvolí své zvíře a nějaký jeho typický znak předvede jako své volací znamení. A pak je jeden uprostřed v kroužku a snaží se ukázat, kdo má „babu“, kterou si ostatní předávají právě pomocí volacích znaků zvířátek. Lépe jsem to snad ani vysvětlit nemohl.:-) Jednoduché, ale velmi zábavné a s touto hrou jsme vydrželi do hluboké noci. Mám dojem, že zajíček to vždy schytal. :-)

Pak padl další skvělý nápad, a sice že bude kanada...                                      

Před usnutím to bylo jen nějaké krátké pošťuchování mezi dveřmi dívčího pokoje, vypnutí elektřiny v jejich koupelně apod. Chlapci si pak zabezpečili pokoj nástražným systémem, aby nemuseli držet hlídku a odebrali se v klidu a míru do věčných lovišť, z nichž však byli uprostřed noci násilně vytrženi bojechtivým pištěním, blýskáním a vrněním zbraní nepřátel (rozuměj dívčího tábora). Patrik začal burcovat náš tábor slovy: „Vstávejte, jsou tady kočky.“ Já nevěda, které kočky zrovna myslí, jsem se pouze překulil na druhý bok a čekal, co se zase bude dít. Ale pravda byla taková, že nám po pokoji běhaly dvě kočky, a to prosím dokonce po čtyřech, vrněly a za nic se jim nechtělo zpět do jejich ubytovacích prostor. Ondra byl tuhý, takže s ním jsme počítat nemohli. S Patrikem jsme tedy byli nuceni provést velmi dobrodružný odchyt koček a následně oplatit děvčatům takto strávený čas též důstojně a zbožně stráveným časem – sice modlitbou se čtením(?) v jejich vigvamu. A pro úplnou jistotu jsme je zabarikádovali v pokoji matračkami, abychom již mohli klidně a nerušeně spát. Smůla byla, že jako první musela odjíždět brzo ráno Markétka, která již v předchozím boji utržila krvavé zranění...    (Véna)

Ano, někteří už se vydali domů za časných ranních hodin a ostatní začali den společnou bohoslužbou i s farníky v kostele. I zbytek dopoledne jsme věnovali další bohulibé činnosti a to úklidu. Po výborném sladkém obědě nastalo srdceryvné loučení. Skupinka „sedmi statečných“ se vydala na autobus jedoucí do Šumperka a odtud putovala dál vlakem. Postupně se naše cesty rozdělovaly a každý pak (snad :)) doputoval až domů. Odjezdem však všechno nekončí, neboť Antiochia, dá-li Pán, bude fungovat i nadále, a tak nás podobných setkání (na které se jistě všichni těšíme) čeká ještě mnoho. No, ani se nenadějeme a už tu bude jarní setkání … tak schválně, pojedeš i TY? 

©(Pája, Markét, Markéta, Véna a Janina) :)

Fotky z podzimního setkání ve Velkých Losinách