Otec Severin Dianich je osmdesátiletý nadšený kněz a teolog, který se v rozhovoru věnuje možnostem předávání křesťanské víry v dnešní době. Období, v němž podle jeho názoru musí i úvaha o podstatě a úkolu Církve opustit zaběhlé a mrtvé koleje, na nichž už před léty ustrnula. A možná je třeba začít u vyčerpaných sloganů, jako je např. „nová evangelizace“:

Rozbíhá se reforma Církve. Ale obvykle nejsou příliš jasná kritéria, která by ji měla řídit.
Ať už chceme navrhnout jakoukoli novou vizi, musíme se nejprve ptát, jestli je v souladu s cílem, pro který Církev existuje: předávat všem zkušenost víry v Krista. Odtud je třeba vycházet.

Mohl byste to rozvést?
Po 1500 let se víra v mnoha oblastech světa předávala z rodičů na děti, v rodině. A pak byli misionáři pro ty země, kam se evangelium ještě nedostalo. Ale o „normálním“ životě Církve se přemýšlelo jako o životě bez misionářů. Tento způsob uvažování dal punc celé dnešní církevní struktuře a také kanonické legislativě. Jenže tato stará křesťanská společnost, v níž bylo samozřejmé, že evangelizace probíhala z otce na syna, už neexistuje. Prostě už neexistuje. I v Itálii, která je stále považována za „pevnou skálu“, se snížil počet křtů pod 70 %. Jen tři nebo čtyři manželství z deseti vznikají v síle křesťanské svátosti. Takže je jasné, že i čím dál méně dětí bude křtěno.

Ale právě proto se už po desetiletí mluví o „nové evangelizaci“. Vždyť kvůli tomu vzniklo i nové vatikánské dikasterium.
Nová evangelizace se, navzdory onomu přídavnému jménu, propojila více méně s myšlenkou, že je možné se vrátit nazpět. Šlo by o jakousi podobu, i když aktualizovanou, toho, co se označuje jako velká kultura Restaurace po Francouzské revoluci. Ta se vyznačovala především myšlenkou znovu pokřesťanštění společnosti. A myšlenky a projekty kolem nové evangelizace se týkaly spíše oblasti vztahů Církve a společnosti, Církve a kultury, národů než oblasti osob, lidí. Prioritou bylo znovu dodat sílu vlivu, který by mohla Církev ještě mít nad sociálními a kulturními kontexty, aby pak lidé mohli získávat víru z kontextu, který je obklopuje, jak tomu bylo dříve. Ale já si myslím, že zpátky se už vrátit nemůžeme. Takže otázka evangelizace se předkládá jako otázka zcela nová. A vyžaduje i nové církevní struktury. Jelikož všechny církevní instituce fungují ve vztahu ke starému systému, a tak hrozí riziko, že budou při evangelizaci spíš překážkou než pomocí.

Co byste tedy navrhoval?
Je třeba se podívat na vlastní, originální dynamiku předávání víry. Na tu, která se osvědčila na počátku, kdy věřící předávali vlastní zkušenost víry svým nevěřícím sousedům a příbuzným v každodenním konkrétním soužití. A dnes se jistá převažující část církve zdá být nepřipravená uznat tuto jednoduchou dynamiku a dát se do jejích služeb. A přesto se právě předávání víry od člověka k člověku, způsob vlastní prvotní Církvi, zdá být nejvhodnější pro podmínky, v nichž žijeme.

Proč?
Během hlubokých procesů sekularizace výrazně vyplynula z převažující kultury důležitost jedince a jeho svobody, a to do takové míry, že byl přiveden k izolaci, k osamocení. Smysl po „společenství“ je pociťován mnohem méně. Tak by bylo snadné uznat, že vhodnější cestou k předávání víry v Ježíše je přímý kontakt s člověkem, od člověka k člověku. Tento kontakt se nesmí přeskočit. A hlavně také zdůrazňuje to, že dynamika vlastní předávání víry je svátostná, a ne pedagogická nebo propagandistická. Život z milosti se předává skrze svátosti. A svátosti se neslaví na dálku, ani s pověřením, ale jen při setkání, při kontaktu mezi lidmi.


Výňatek z rozhovoru
10. listopad 2014
Autor: Gianni Valente - přeložil P. Vlastimil Kadlec
Zdroj: http://vaticaninsider.lastampa.it/inchieste-ed-interviste...
Plný v češtině: http://www.umlaufoviny.com/index.php?a=umlaufoviny...

Převzato z webu: http://dnyviry.evangelizace.cz/clanek/rozhovor-preda...