Důvod mé úplně první přítomnosti na Antiochii v roce 2013 shrnu do jedné věty. Byl to hec.

Několik měsíců před na děkanátní akci.

Každopádně, chystala jsem se prozkoumat toto pro mne neznámé slovo již několik let. Proto jsem se konečně hecla a přes jisté oběti opravdu jela.

 

Nevěděla jsem, co vzít s sebou, na co se připravit, co očekávat, na koho se těšit…

 

Pro znalost informace, že si budeme sami vařit, nabrala jsem tašku potravin a jelo se.

 

Po krátkém hledání prosenické fary a „dohádání“ se kdo zvoní a kdo mluví, zazvonily jsme s Terkou a třepaly se strachy, kdo nám otevře. Naštěstí jsme nemusely mluvit ani jedna. Kluk v zeleném triku vystrčil hlavu zpoza dveří a hleděl na nás:). Tichoučké, jemné a nesmělé „ahoj“ otevřelo naši dalších 14 dní nutnou konverzaci:). Po vysvětlení, že my dvě opravdu přijíždíme na Antiochii, sice o 2 dny později, ale přece, vylezlo ven a postavilo se před nás osadnictvo fary. Představili jsme se navzájem a my dvě byly vpuštěny dovnitř:).

 

Vysypali na nás nutné informace, mimochodem i to, že za hodinu přijdou na faru důchodci, jejichž setkání zahajuje naše akční programy na Antiochii. První psychický zádrhel byl tu. To jako přijdou cizí lidi, ještě k tomu o tolik let starší, a já se s nimi mám bavit? A o čem? …Za normálních okolností s takovýmito podmínkami problém nemám. Teď jsem byla ale v naprosto nové situaci a prostě (nevím proč) mě to zaskočilo.

Než jsem stačila vymyslet něco kloudného, už tu byli první senioři a byla jsem vystrčena na dvůr za nimi :)

A tak to začalo. To, že jsem se oprostila od svých myšlenek, přemítání a uvažování nad sebou samou a svými problémy, a prostě jsem se dala. Dala do služeb Bohu, ať si mě využije k čemu chce. Ale fakt k čemu chce:). Když se ohlížím zpět, směju se nad tím, že jsem si rozuměla a potykala třeba i s chlapama jako kněz Faťa, hasič Leoš, automechanik Luboš, ožrala Olin apod.:)

 

Fascinovalo mě na Antiochii docela dost věcí :) :

 

-          Držení bandy pohromadě, snažení se vycházet spolu a předcházet ponorce. Občasné kolečko, ve kterém se vyříkalo, co bylo třeba. Kolikrát jsem si na to doma vzpomněla. V některých rodinách bych kolečka dala povinně :). Za sebe musím potvrdit, že jsme byli výborná parta. Nejen díky tomu, že jsme byli věkově podobně (promiň, Faťo:) ), ale i na stejné duchovní úrovni (zase promiň, Faťo:)). A debaty o tomto mi daly asi nejvíce. Na Antiochii jsem občas měla pocit, že „cizím“ během 14 dnů jsem řekla víc než svým nejbližším za celý můj život. Zřejmě nějaká zvláštní a přitažlivá aura:).

 

-          Jakýkoli (tedy skoro jakýkoli) nápad nebyl jen omílán v plánech, ale byl opravdu uskutečněn. Třeba úklid fary, úklid „chajdy“ na zahradě, její liturgické vybavení a požehnání na zpovědnici…Praktická zkouška toho, jak se v ní zpovídá…každodenní pečení buchet s úrodou, co zahrada dala…“dělání si srandy“ z mnoha věcí - ze spaní v kostele a následná noc v Jeho Eucharistické přítomnosti, ze sjíždění Bečvy na loďce a následný závod pro celou obec ve sjíždění řeky, z konání mše svaté na ostrově rybníka mezi kačenami (až na to, že místní myslivci zakázali rušit kačeny), očištění chodníku v parku na Prátršternu, osekání stromů, vaření marmelády z rybízu,…

 

 

 

-          Omezená volnost. Měli jsme hrubý režim dne, ale přesto jsem nezaznamenala stereotyp (a to u mě stačí málo:)). Modlitby pokaždé jinak a přesto pěkné, kluci se modlili Breviář a mohli jsme se k nim kdykoli připojit. Bylo to takové…Nezávazné a nepovinné, což mi nejvíc vyhovovalo a díky tomu mě to všecko táhlo k tomu, že jsem šla dobrovolně:). Když jsem oznámila, že někam jdu (do obchodu, na poštu, na úřad), vždycky se někdo nabídl a šel se mnou. Nikdy mi nikdo na nic neřekl ne…tedy pokud to vyloženě nebyla blbost:).

 

-          Hudební dar všech. To byla síla..Pobýt v kostele pár hodinek, uchytnout nástroj jaký chci a hrát či zpívat k jeho oslavě…a taky k Evangelizaci. Moc se mi líbilo, že byli i všichni ostatní zapáleni do hudby a trávili jsme s tímto darem hodně času. Jak v kostele (společné i soukromé modlitby, koncert křesťanských písní), tak v parku na podiu – známé písně z Česka i ze světa, v hospodě u piva a kofoly s banjem a ostatníma chlapama i dětmi.

 

-          Odreagování. Tolerance blbých a ujetých nápadů jako spaní ve člunu, cákání po sobě s plnými kýbly vody (v lepším případě s flaškami), válení se v seně, rozbití reprobedny, asi 10 hrnků a skleniček a ještě mnoha dalších věcí…Ledová sprcha v nečekanou dobu, …Na druhou stranu i vážné hovory na vážná témata....

 

-          Starání se o sebe navzájem. Nejlepší bylo asi to vaření. Když si tak člověk zkusil vařit něco vzhledově a chuťově únosného pro 8 lidí, to byla opravdu zkouška toho, jestli na to do budoucna mám…:).

 

-          Setkání. Tolik rozhovorů s nejrůznějšími lidmi nejrozmanitějších povah… To byla síla. Tolik přátelství a návštěv….přinášení radosti do života místních seniorů, zazpívání oblíbených písní… Prostě jsme vešli k cizí staré paní do domu a vykládali jsme si s ní o všem, co se dalo:)

 

 

 

Jak charakteristiku Antiochie zestručnit?

 

Pohoda, odreagování, sympatie, bolesti břicha ze smíchu, Bůh a já, Bůh -já - bližní.

 

A o tom posledním to tak nějak asi bylo…:)

 

12.9.2013